Jirka Katodet- rozhovor o jeho spolužácích
H: Ahoj Jirko!
J: Ahoj Hedviko!
H: Dneska je tu zase škola. Co tvoje škola?
J: Moje? Já jediný jsem hodný.
H: A tví spolužáci?
J: Zlobí a neučí se. Já se však taky neučím.
H: Aha, no to je jasné. Jak se ti tví spolužáci jmenujou?
J: Mám jich mnoho, proto vám řeknu jménojenom dvou.
H: Nejzlobivějších dvou žáků?
J: Ano. Jmenujou se Franta a Šimon.
H: A co ( například ) dělají?
J: Hází po učitelce pouzdrem a na vysvědšení vylijou na učitele horkou kávu.
H: No to je opravdu vážné. Myslíš že i v jiných školách takhle zlobí? Takhle moc?
J: To možná jo. Třeba někde zlobí i víc. Co já vím.
H: A co na to všechno říkají tví rodiče?
J: Oni? Nic, já jsem u babičky a jí je všechno jedno. Rozmazluje mne.
H: A kdy přijedou? A co pak uděláš?
J: Paní učitelka nám všem dává pořád dobré známky. Samé 1.
H: Tak to se máš. Ale měla by to děla tpodle toho jak se učíte.
J: No to měla, s tím samozřejmě souhlasím, ale takhle je to pro mě lepší.
H: No jo, já ybch si v tvém případě taky libovala. Ale nestýzká se ti po rodičích?
J: Ani ne. Babička mi stačí. A dědeček je v Itálii a nevím kdy přijede.
H: Ptá se v dopise někdy tvůj dědeček na školu?
J: Jo, ptá. Já mu odpovím pravdou: Mám samé 1.
H: Co on na to?
J: Je rád. Kdyby ale věděl, že se neučím, tak by to dopadlo zle.
H: To věřím. Hodláš někdy zlobit tak jako Franta a Šimon?
J: Tak moc ne, ale zlobit bych mohl. Myslím, že je to supr pocit.
H: No to celkem je. Já sice zlobím, ale ne moc. Jen tak ze srandy
J: To já taky. Šimonův cíl je, aby učitelka zkončila v psychiatrii.
H: No nic. Díky za rozhovor. Měj se pěkně. Ahoj!
J: Nenízač. Ahoj!
MIMOCHODEM:
16.10 mám svátek. Můžete přijít.
Budeme to slavit 21.10.