Nejkrásněnjší léta:dítě
29. 11. 2007
Je mi 87 let. Jsem starý, ale ještě pořád si pamatuji své skvělé děctví. Dosáhl jsem v něm cíle. Chodil jsem so školy, kde jsem potkával bandu kluků. Ti mi vždy dali přes pusu a kopali do mě. Jednou jsem šel zase jako obyčejně do školy. Teď jsem se nebál. Řekl jsem si totiž: Oni do mě kopají. Já jim teda ukážu!!!
To jsem si řekl a šťastně jsem se vydal do školy. Po škole jsem šel domů, ale pomalu, abych je kdyžtak uviděl. Stáli u popelnice a čekali tam na mě. Já jsem je pozdravil. Chtěli se do mě pustit, ale já jsem jednoho kopl a druhému dal pěstí. Třetí to viděl a běžel raději domů. Pak jsem se přihlásil do karate, které bylo sice drahé, ale já už na něho měl dávno našetřené. Když se to kluci dozvěděli, utíkali hned po škole a báli se mě. Jeden mě však nezklamal. Jednou za mnou po škole přišel a řekl mi: Ahoj! Bylo hrozné co jsem udělal, tak mi, prosím, odpusť.
Ano, to řekl. Já jsem mu odpustil. A tak jsme za sebou chodili každý den po škole a já ho naučil karate.
To jsem si řekl a šťastně jsem se vydal do školy. Po škole jsem šel domů, ale pomalu, abych je kdyžtak uviděl. Stáli u popelnice a čekali tam na mě. Já jsem je pozdravil. Chtěli se do mě pustit, ale já jsem jednoho kopl a druhému dal pěstí. Třetí to viděl a běžel raději domů. Pak jsem se přihlásil do karate, které bylo sice drahé, ale já už na něho měl dávno našetřené. Když se to kluci dozvěděli, utíkali hned po škole a báli se mě. Jeden mě však nezklamal. Jednou za mnou po škole přišel a řekl mi: Ahoj! Bylo hrozné co jsem udělal, tak mi, prosím, odpusť.
Ano, to řekl. Já jsem mu odpustil. A tak jsme za sebou chodili každý den po škole a já ho naučil karate.